Moje cesta

Má cesta k Bohu a jeho poslům začala před 5 lety. Tedy cesta kdy jsem si koněčně uvědomila, že musím poslouchat, abych našla lásku, klid a mír ve svém srdci. Již dávno před tím se mnou andělé mluvili a dávali mi jasné signály. Ale byla jsem slepá a hluchá k těmto zprávám světla. Ještě za studia na vysoké škole se mi stávalo, že slyším něčí hlasy ale nerozumněla jim. V té době jsem však byla natolik zahlcená ve svém stavu "oběti", že jsem nevěděla co se po mě chce a co je mi říkáno. Jako jedinou cestu jsem měla východisko ze situace, která panovala doma mezi rodiči a to přestat studovat a začít pracovat. Vysvobodit se tak z domova, ve kterém jsem nebyla šťastná, bylo odejít a starat se sama o sebe. Dva roky jsem byla bez práce, nechtěli mě nikde ani s vyšokolským titulem a tak se mé deprese z nespravedlnosti, která panuje na tomto světě ještě prohlubovaly.

Po dvou letech jsem získala práci v domě kultury. Byla jsem mezi lidmi, sama se o sebe starala, našla si bydlení a byla jsem šťastná, že už jsem z toho nevlídneho prostředí pryč. Práce byla mé vysvobození. Věnovala jsem jí všechen svůj čas. Ani zde jsem neslyšela... Bylo to jako posedlost. Nakonec mně i mé tělo začalo dávat jasně najevo, že takto to dál nepůjde. Dostavily se opravdu velké bolesti zad, zablokování spodní a střední části zad. Co chvíli jsem měla nějaký opar a celkově jsem byla dost nemocná. Teplota a bolesti v krku, vždy to vypadalo na zánět nosohltanu. Lékům jsem se už v té době začala vyhýbat, ale ani tak jsem neposlouchala. V práci byly špatné mezilidské vztahy, jeden druhého pomlouvali a nedrželi při sobě.

Ani nevím kde nastal ten obrat. Snad právě dlouhodobá nespokojenost v práci vedla k tomu, že jsem začala uvažovat co dál. Byly dvě možnosti - najít si novou práci, nebo založit rodinu. Práce by obnášela budování nové kariéry a místa. A na rodinu by se dostalo až tak v mých 32 letech.

A tehdy jsem začala poslouchat. I když se nedá říct, že úplně dobrovolně :) Rozhodla jsem se založit rodinu. Manžel také souhlasil a tak se stalo, že do 4 měsíců jsem byla těhotná. Přesto jsem dál pracovala a tělo mi dále dávalo najevo, že takto to opravu nejde... ještě jsem stále dostatečně neposloucha a Ego mi určovalo směr.

Po narození syna se změnilo úplně vše. Dnes děkuji Bohu a andělům, že našli způsob, jak se mnou komunikovat. Že křičeli a stavěli mi do cesty lidičky, kteří mě vedli správným směrem. Že našli způsob jak mi otevřít oči i uši. Děkuji jim a děkuji svým dětem. Jsou to právě ony, které mi ukázali směr.

Synem to začalo a dcerou pokračuje.  A já jsem díky nim pochopila, přijala a odpustila.

Jako zázrakem, samozřejmě to byli andělé, kteří mě vedli, jsem narazila na kurz automatické kresby. A ikdyž jsem něměla dost peněz, našla jsem takový kurz, který jsem byla schopna zaplatit. Na něm jsem se rozpomněla, jak ráda jsem vždy malovala a že malba a kresba byly vždy mými koníčky, ale nejen to. Vždy jsem pomocí kresby vyjadřovala své pocity, ať už byly jakékoliv. Kresba mě naplňovala a já malova z radosti i ze smutku.

Tak jsem se s pomocí andělů dostala až na cestu rozpomění se. A moc jim děkuji za vše, za každý den!

Děkuji také manželovi Martinovi, který mi v ničem nikdy nebránil. Podporuje mě a je mi velikou oporou.